Jednoho teplého letního večera jsem se vydala běhat podél Dunaje. Ideální podmínky na běh. Ale co se nestane, hezky si běžím, poslouchám hudbu a najednou zakopnu a letím. Jsem v šoku, ale zvedám se ze země. Po chvílí si všimnu, že se mi z kolene řine krev, a to celkem dost krve. Bojím se, abych neomdlela. Tak jsem zahulákala na nějaké dvě cyklistky, jestli nemají papírový kapesníčky, abych tu krev zastavila. Trochu se to zlepšilo a vydala jsem se na kolej. Nějakou dobu jsem zvažovala, zda mám vyrazit na ambulanci, nebyla jsem si jistá, zda to opravdu potřebuje šití. Nakonec jsem dala na rady přítele a požádala jednoho erasmáka, jestli by mě zavezl do nemocnice.
V Linci to není tak jednoduché. Je tu více nemocnic a vždy jen jedna má noční ambulanci. Museli jsem se zeptat na koleji, která je otevřená. Recepčnímu to chvíli trvalo než to našel, hledal v novinách, na internetu a nakonec tam i volal, jestli berou pacienty s rozseknutým kolenem. Když jsem dorazila na pohotovost, čekalo tam při nejmenším dalších dvacet lidí. Převážná většina s vyvrknutým kotníkem, jelikož bylo pěkné počasí a každý musel "sportovat". V rakouské nemocnici to mají opravdu promakané. Nejdříve zraněný musí u speciální překážky vyplnit formulář, kdo je, co mu je a kdy se to stalo. Potom si sedne do čekárny, kde se na obrazovkách objevují jména, kdo má jít za jakým doktorem (první prohlídka, rentgen, ošetření/zákrok) do jaké místnosti. "vše běží jak na běžícím pásu". Vše je vysoce moderní, dveře k doktorovi se otevírají automaticky pomocí speciálního tlačítka. Doktor si prohlédl mé zranění, pak jsem šla na rentgen, pak zpátky k doktorovi, zjistil že nemám nic uštípnutého/zlomeného, ale říkal, že to bude potřebovat šití. Takže jsem opět čekala v čekárně, myslela jsem, že čekám na jiného doktora. Ale nakonec jsem čekala asi 20 minut na toho stejného akorát byl v jiné místnosti. Koleno mi umrtvil a zašil. Ve čtvrtek musím na stehy. Zvláštní bylo, že jsem nepotkala žádnou sestru.
Zákrok skončil kolem druhé ranní hodiny. Strávila jsem v nemocnici necelé tři hodiny. Vše dobře dopadlo. Všichni se mnou komunikovali německy ani nezačali s angličtinou.
Pak jsem se na recepci zeptala na taxika a poprosila pána, jestli by mi ho mohl zavolat. Řekla jsem mu, že by mi taxikář nemusel rozumět :-D Do tří minut byl před nemocnicí. Celou cestu něco povídal. Hned na začátku se mě ptal, jestli jsem z Čech. Prý bylo jasný, že jsem z východu a Čechy jen tipnul, zkrátka je to blízko. Zážitek to nebyla a stále není příjemný, ale tolik němčiny jako včera jsem si neprocvičila za celý pobyt v Linci :-(